Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 11.

19. ledna 2010 v 22:01 | Kiki |  Otravná ozdravovna? Ne, něco víc!
"Tohle je vážně špatný vtip." Zasmál se Tom, ale když viděl, že Billova máma se tváří vážně, nechal toho. "Děláte si legraci?" zvážněl.


"Ne. Bill ví, jak to tehdy bylo. Víš to i ty?"
"Ne." Zakroutil hlavou.
"Tak se posaď." Ukázala na gauč. Tom uposlechl, Bill si vzal své dva miláčky na klín a znova poslouchal. I když to celé znal. Sim se dala do vyprávění. Řekla úplně to stejné, jako svému mladšímu synovi.


"To není možné..." dal ruce do dlaní.
"Tome, je mi to vážně líto, že to takhle bylo." Objala ho kolem ramen.
"On si mohl vybrat mezi mnou a Billem?"
"Když soud skončil, porval jednoho z Vás odešel. Bill jsi to ty, Tome."
"To udělal?"
"Ano... co bude teď s vámi dvěma?"
"Jak s námi?" zeptal se Bill.
"No, jste dvojčata. Nemůžete být spolu."
"Mě je to jedno. Miluju ho a na tom nic nemění to, že jsme dvojčata." Přišel Tom k Billovi a objal ho kolem ramen.
"Nikdo to nemusí vědět." Pokrčil rameny Bill. "Leda, kdybys to někomu řekla..." koukl na mámu.
"Nikdy bych vás neprozradila."
"Děkujeme moc, mami. Tome, nechceš jít na procházku?" Koukl na ty dva uličníky. "Cestou bych ti všechno vysvětlil."
"Dobrý nápad." Postavil se.
"Půjdu je oblíknout, jo? Pomůžeš mi?"
"Moc rád." Usmál se.
"Vezmeš jednoho?"
"Jasně." Vzal si Chrise.
"Moc ti to s ním sluší, lásko." Políbil ho Bill, který se postavil naproti němu se Sebem v náruči.
Simone na ně šťastně koukala.
Konečně měla celou rodinu pohromadě. Vůbec jí nevadilo, že ti dva se mají rádi víc, než jen sourozenci.

"Vysvětlíš mi to?" zeptal se Tom, když Bill převlékal Seba.
"Pohlídej je." Přikývl hlavou ke dvojčatům na posteli a šel ke stolu, kde z šuplíku vytáhl ten dopis a podal mu ho. Nevěděl, jak by mu to vysvětlil.

"Ah, takže to ty jsi jejich.. táta?" koukl na něho a on mezitím už převlíkal Chrise.
"No.. jo. Dozvěděl jsem se to nedávno... Myslím, že dva nebo tři dny před odjezdem do ozdravovny. Nechtěl jsem tam, ale už to bylo zaplaceno a my na tom nejsme zrovna.. nejlíp. Tome, řekni mi to. Upřímně. Vadí ti, že mám děti?"
"Mám rád děti." Objal ho kolem pasu. "Takže mi to vůbec nevadí."
"Děkuju. Moc ti děkuju, Tomi." Usmál se. "Takže... ty budeš náhradní... maminka." Zasmál se.
"Ne, já maminka nebudu."
"Proč ne?"
"Protože."
"No, tak budu maminka já. I když jsem táta."
"Je to komplikovaný." Zasmál se Tom.
"Co je komplikovaný?"
"No, jsem tvé dvojče, takže jsem jejich strejda a zároveň s tebou chodím, takže jsem.. jako by... nevlastní táta? No, nějak tak."
"Uděláme to takhle. I když jsem je.. to.. no... to je jedno, budu něco jako máma a ty buď táta, ano?"
"To beru."
"Jsem tak rád.."
"Za co?"
"Že jsme se takhle potkali. Kdybychom měli každý jiný turnus, nedozvěděli bychom se, kdo je to dvojče."
"To je pravda. Náhoda."
"Děsně velká náhoda..."
"Ale jsem za ni šťastný."
"Není toho najednou moc?"
"Moc?"
"Dozvíme se, že my dva jsme dvojčata, ty se dozvíš, že mám děti..."
"Neřeš to. Jsem šťastný... tohle bude skvělý den. Mám Vás rád všechny tři."
"Tři?"
"No jasně. I tady ty prcky.*"
"Nechci pořád opakovat, že jsem rád, že tě mám, že jsem šíleně šťastný a tak..."
"Neopakuj. Vidím to na tobě."
"Řekneme to.. G-éčkům?"
"Co?"
"Že jsme dvojčata."
"No, je pravda, že nám poprvé řekli, že jsme si podobní..."
"Dáme jim za pravdu?"
"Chci, aby každý věděl, že miluju své dvojče."
"To nemůžeš."
"Ale oni to nikde neřeknou."
"Jo, jsou to skvělí kmoši."
"Nejlepší.. a jediní... Půjdeme?"
"Jediní?"
"No, jo. Vždyť už to víš."
"Nejsou jediní. Ještě já."
"Tebe nepočítám jako kamaráda, lásko. Tak už pojď" políbil ho. A oba si vzal do náruče.
"Dej mi ho."
"Koho?"
"To je jedno. Nemůžeš nést oba."
"Zvládal jsem to do teď, zvládnu to i teď."
"Já vím, ale já ho chci."
"No dobře." Svolil a Tom si vzal Sebastiana.


"Tak mi jdeme, mami!" Zakřičel Bill na celý dům, když vyjížděl s kočárkem ven.
"Jo, ahoj!" zakřičela nazpět a Tom za nimi zavřel dveře.

"Kam půjdeme?" Zeptal se dred.
"Ehm...
Do dětského koutku v parku."
"Chceš tam jít?"
"Ještě jsem tam s nimi nebyl."
"Mám premiéru?"
"Světovou."
"To jsem rád." Políbil ho. "Můžu?" Koukl na kočárek.
"No jasně! A víš, co jsem zjistil?" pustil ho ke kočárku a on ho spokojeně vezl.
"Ne?"
"Že tohle je kočárek po nás.. vlastně, takhle to začalo.. Musel jsem jim něco koupit a samotné jsem je nechat doma nemohl.. Takže jsem našel kočárek a pak se na to mámy zeptal."
"Vážně? Tohle je kočárek z roku 1989?" začal se smát.
"No, asi jo." Přidal se Bill.
"Nemůžu uvěřit, že v tomhle jsme se vozili. Musíme koupit nový... aktuálnější."
"Nejsou peníze."
"Řekneme tátovi."
"Vždyť o mě neví."
"Ví, že jsi Bill, ale ne jeho syn."
"Však to říkám."
"Nechej to na mě, ano?"
"Tak jo.. Zbývá mi něco jiného?"
"Vlastně ne."
"Tak vidíš." Líbnul ho do vlasů.
"Víš, že ti to s tím kočárkem děsně sluší?"
"Ale s tebou víc."
"Nepovídej."
"Nepovídám. Říkám."

*Hej, Illy, nečti hlavně šprcky, jo? U tebe bych se ani nedivila xD
Kiki
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsem čtenář "Otravná ozdravovna? Ne, něco víc!"

Click 100% (21)

Komentáře

1 illyrias illyrias | Web | 21. ledna 2010 v 19:29 | Reagovat

To není možný xD Já to opravdu poprvé přečetla šprcky xDDDDDDDDDDDDD Ale hned jsem se opravila xDD taky k čemu by jim byli že xDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama