Červenec 2012

Wish you were here 17.

15. července 2012 v 10:14 | Kiki |  Wish you were here

I když šli spát minulý večer docela brzo, taktéž se i ráno probudili. Tedy, probudily je kukací hodiny v šest ráno. Poté už ani jeden neusnul. Prvotní pocit byl, že už spát nepotřebovali, ale to byl omyl. Kolem deváté hodiny oba usnuli. Šli si lehnout s tím, že se budou koukat na televizi. To jim ale nevyšlo. Bill byl docela na nervy z toho, že musí být vše kolem jedenácté dopoledne uklizeno, protože měla přijet babička, takže se docela často budil, ale vždy hned po zkontorolování času usnul. Jakmile se probral snad po páté a zjistil, že je tři čtvrtě na jedenáct, rozhodl se, že je čas probudit i Toma.

Wish you were here 16.

8. července 2012 v 22:54 | Kiki |  Wish you were here

Kolem šesté hodiny večer Billův táta skutečně odjel a oni tak zůstali sami. Raději se zamkli už předem, nikdy nevíte, co se kdy může stát. Ostatně, když tu zůstanete jen sami dva, v okolí skoro žádní sousedi. Zalezli si do chatky a zůstali u televize. Vysílali nějaký dobrý film, tak se na něj koukali. U toho si povídali, jim se pusa skoro nikdy nezastavila. Kolem půl osmé se opravdu rozhodli si jít zaplavat. Nebylo to sice vůbec hluboké, ale to vůbec nevadilo. Nepotřebovali plavat. Zabavit se dokázali i jinak, například...

Wish you were here 15.

8. července 2012 v 10:35 | Kiki |  Wish you were here

Tak jo, omlouvám se, že tento díl je tak krátký, ale kdybych jej měla nechat dohromady s šestnáctým, tak by to bylo zase až moc dlouhý, tak to snad přežijete.:) K.

Bill s Tomem byli opět na zahradě. Dnešní den byl opět slunečný, ostatně, jak by ne, když právě začínaly prázdniny. Seděli na lavičce v altánu a povídali si, do té doby, dokud nepřišel Billův táta a neposadil se k nim na lavičku protější. Koukl se na svého syna a zeptal se -

Wish you were here 14.

1. července 2012 v 10:56 | Kiki |  Wish you were here

Vím, že tento díl je poněkud kratší, než ty předešlé, ale to my snad prominete. Nevím, jak bych jej rozepsala, to podstatné tam je:) K.

Znáte ten pocit, kdy sedíte zavřeni v pokoji na posteli se sluchátkami v uších, z nichž se line vaše oblíbená pomalá hudba? Venku prší, je zamračeno a vám nezbývá nic jiného, než jen vzpomínat na to, co bylo před čtyřiadvaceti hodinami? Kdy vám bylo jedno, jestli venku svítí sluníčko, či naopak oblohou proletává několik blesků? Kdy se topíte ve svém vlastním světě a nic jiného vás nezajímá? Přesně tohle znal černovlásek až moc dobře.